SOS VESNIČKA NEBO ÚSTAV
Výzkum na téma „Práva dětí v alternativní péči – od teorie k praxi,“ se zabýval připraveností dětí z různých forem náhradní péče na její opuštění a běžný život.
Zadavatelem výzkumu bylo mezinárodní sdružení SOS dětských vesniček, působící ve 132 zemích světa. Předmětem činnosti organizace je poskytovat dětem, které z nejrůznějších důvodů nežijí ve své původní rodině, lepší náhradu rodinného života, než dětské domovy. Sdružení aktivně vyhledává a školí pěstouny, kteří se následně nastěhují se skupinou svěřených dětí do rodinného domu v SOS vesničce, kde pak žijí téměř jako běžná rodina.
METODOLOGIE VÝZKUMU
Originálním prvkem bylo užití metody peer-research, kdy výzkumníky byli vybraní aktivní členové komunity pocházející přímo z vesniček. Tento způsob významně přispěl k odbourání bariér mezi výzkumníky a vzorkem, jehož členové si povídali se svými kamarády či minimálně lidmi, kteří mají podobné zkušenosti.
Pro výzkum vznikly dvě sady otázek, první byla určená pro mladé, kteří jsou stále v péči, druhá pro ty, kteří již odešli do samostatného života.
Výzkumný soubor je tvořen 83 respondenty ve věku 13-29 let. Více, než polovina z nich vyrostla v ústavní péči, ostatní v alternativních typech péče jako je péče pěstounská nebo právě SOS vesničky.
NEZRALÍ DO SVĚTA
Mladí lidé odcházejí z náhradní péče často v nízkém věku 18-ti let a ne zcela zralí. Desetina respondentů nemá po skončení péče ani práci, ani studium ani mateřskou dovolenou. Mladým lidem po péči se většinou podařilo dokončit střední školu a často studují dále. Polovina respondentů je zaměstnána. Respondenti získali v péči základní znalosti, nikoli však speciální dovednosti jako je plánování rozpočtu či jednání s úředníky.
SOS vesničky a pěstouni jsou schopni pomáhat s bydlením po ukončení péče, zatímco ústavní péče a oficiální instituce plní tento úkol polovičatě.
Výzkum poukázal především na nutnost vypořádání se s přípravou mladých lidí na odchod z institucionální péče. V žádné z forem péče, (snad kromě SOS Dětských vesniček), neexistuje systematický postup a vychovatelé tedy postupují spíše intuitivně, což může mít fatální následky.
Šetření dále zjistilo, že pro adaptaci do života ve společnosti je nejkritičtější období 1-2 let po opuštění péče. V tomto období nejčastěji dochází k sociálnímu selhání. Nabídka podpory v tomto období je v současnosti velmi limitovaná, což je zásadní problém. Výzkum ukázal, že mladí lidé potřebují podporu emocionální a praktickou, což by dokázal nejlépe zajistit pracovník, ke kterému děti mají důvěru a mají s ním dlouhodobější vztah.
Takovou podporu může poskytnout člen adoptivní rodiny, má-li s ním mladistvý dobrý vztah, či právě pěstoun z SOS Vesničky.
ZAJÍMAJÍ-LI VÁS PODROBNOSTI VÝZKUMU, PODÍVEJTE SE DO CELÉHO ZNĚNÍ NÁRODNÍ ZPRÁVY.
MEZINÁRODNÍ ZPRÁVA OBSAHUJE KROMĚ NAŠICH DAT I ZPRACOVANÁ DATA Z ALBÁNIE, POLSKA, A FINSKA. TATO ZPRÁVA JE V ANGLIČTINĚ.
